Skauti-S.S.V. (Skaut - Skauti a Skautky Vpřed)

Od mládí tíhl ke studiu přírody a tento zájem jej přivedl k malířství. Získal stipendium na londýnské Královské akademii umění, kde strávil dva roky. V roce 1881 se usadil na farmě svých starších bratrů v Carberry (Manitoba). Dříve než jako spisovatel se stal uznávaným jako ilustrátor přírodovědných publikací. Začátkem 90. let odjel studovat malířství do Paříže. Byl dvakrát ženat. S první manželkou Grace Gallatin (rozvedli se po dlouholetém odloučení během 30. let) měl dceru Anyu, později známou spisovatelku historických románů. S druhou ženou, spisovatelkou Julií Buttreeovou adoptovali dceru Dee. V roce 1936 byl Seton s manželkou Julií v rámci mezinárodního turné i v Československu. Pravděpodobně na popud první ženy Grace Gallatin začal od poloviny 80. let 19. století publikovat povídky o zvířatech, ve kterých čerpal ze svých bohatých zkušeností lovce a zálesáka. Zásadní zlom v jeho životě znamenal rok 1902, kdy motivoval partu chlapců, která byla postrachem na jeho pozemcích usedlosti Windyghoul (Connecticut), k založení prvního woodcrafterského kmene. Od té doby až do své smrti se cele věnoval woodcrafterskému hnutí.

Souběžně a woodcrafterským hnutím se rozvíjela celá řada dalších hnutí, v Německu kupříkladu Wandervogel a v Anglii skauting. Zvláště skauting se zdál zpočátku Setonovi hodně blízkým. Když jej Robert Baden-Powell během léta 1905 kontaktoval, měl za to, že je jeho záměrem pouze modifikovat woodcrafterskou myšlenku pro evropské podmínky, proto souhlasil s použitím materiálů z Birch Bark Roll v Scouting for Boys (kterou později použil v roce 1912 Antonín Benjamin Svojsík pro své Základy junáctví). Výsledkem však byl Seton silně rozčarován. Baden-Powell použil, co se mu zamlouvalo, Setona ani nezmínil, a přidal některé Setonovi protivné prvky. Baden-Powell byl voják a vznik anglického skautingu ovlivnila i křesťanská organizace mládeže Boys' Brigade založená anglikánským duchovenstvem. Obé se na Baden-Powellově pojetí silně projevilo. Seton věřil, že ideová síla woodcraftu je silnější než skautingu a chtěl své pojetí uplatnit v Americe. Přijal jako výraz smíření nabídku, aby se stal náčelníkem Boy Scouts of America (vznikli 21. června 1910), ba dokonce šel tak daleko, že osmé vydání Birch Bark Roll vydané ve spolupráci s Edgarem M. Robinsonem nazval The American Boy Scout.

V americkém skautském hnutí setrval do roku 1915, kdy byl v podstatě vyhozen na základě dodatku, podle kterého mohl být členem Boy Scouts of America pouze občan Spojených států. Seton v té době neměl americké občanství. Člověkem, který k bezprostřednímu konfliktu přispěl, byl ambiciózní James West. Kromě osobních sporů a intrik byly důvodem roztržky i ideové rozpory, zhruba řečeno Setonovi oponenti chtěli skauting spíše Baden-Powellovský, Seton prosazoval svoje názory. Svou zkušenost se skautským hnutím později shrnul: „Mým záměrem bylo dělat z nich (skautů) muže, Baden-Powellovým – vojáky“. Setonovu averzi vůči skautingu a jeho protagonistům do značné míry později tlumila druhá žena Julia Moss Buttree-Seton, která po jeho skonu a zániku The Woodcraft League of America věnovala prakticky celou jeho pozůstalost do péče BSA. Seton je mezi českými skauty pravděpodobně známější a uznávanější než mezi americkými proto, že v době kdy se konsolidoval Český skauting, ho „objevil“ středoškolský profesor Miloš Seifert který propagaci Setonova woodcrafterského hnutí zasvětil celý svůj život. Snad právě proto je v bývalém Československu oproti světovému skautingu dodnes kladen velký důraz na výchovu spojenou s pobytem v přírodě.

Se skautingem se Svojsík seznámil v roce 1910 a v dalším roce se o prázdninách vydal do Anglie. Vrátil se nadšený a začal překládat knihu Scouting for boys od R. B. Powella. Ale uvědomoval si, že není možné přesně přenést anglický skauting do českých poměrů. Knihu nakonec nevydal. Po prázdninách 1911 sestavil Svojsík první skautský oddíl. Radil se s významnými odborníky a získal pro spolupráci další známé osobnosti, např. profesory Čádu, Drtinu, Masaryka, Kramáře apod. V roce 1912 vydal knihu „Základy junáctví“, do které přispěla řada dalších spisovatelů a profesorů – M. Aleš (nakreslil obálku), A. Jirásek, K. V. Rais, dr. J. Guth-Jarkovský a další. V roce 1912 o prázdninách vedl Svojsík první skautský tábor nedaleko hradu Lipnice. Tábor měl 13 účastníků, mezi nimi např. Jiří Wolker, Rudolf Plajner, prof. MUDr. J. Charvát. Svojsík vylíčil obraz tohoto tábora v brožurce Den v táboře Junáků. Známý je také Skautský deník Jiřího Wolkera, kde básník popisuje své zážitky z tábora na stejném místě z roku 1916.

Svojsík se nejprve pokusil začlenit vznikající skautské oddíly do Sokola, kde ale neuspěl. Založil tedy 15. června 1914 samostatný skautský spolek Junák – český skaut, jehož prvním starostou se stal městský fyzik dr. Čeněk Klika. V roce 1915 začal Svojsík vydávat časopis Junák, který udržel vydávat i v těžké válečné době. Skauti pracovali ve prospěch Červeného kříže, ale nebyli využíváni pro válečné účely. V roce 1918 bylo v Praze asi 300 skautů a ti se zapojili plně do služby Národního výboru. Byla vytvořena skautská pošta, která se spolehlivě starala o doručování zásilek v revoluční době. V době první republiky pracoval Svojsík v ústředí skautské organizace a skauting stále získával jak nové členy, tak i na dobré pověsti. Vznikaly další skautské organizace s mírně odlišnými názory. Pod vlivem hrozby fašismu se Svojsíkovi nakonec podařilo český skauting sjednotit a v roce 1938 vznikl „Junák – svaz skautů a skautek RČS“. O prázdninách 1938 odjel Svojsík do Ruska, aby se seznámil s výchovou ruské mládeže. Také chtěl z vlastního pohledu poznat nové směry v ruské tělovýchově. Únavu, již přinášelo nepohodlí cesty, nezvyklou stravu a úmorná vedra snášel dost těžce a s velkým sebezapřením se vrátil domů 2. srpna 1938. Za týden ulehl s horečkami, které stoupaly i přes všechnu lékařskou péči, dostal zápal plic a 17. září v 9 hodin dopoledne zemřel. Tři tisíce junáků doprovodilo svého náčelníka na památný Vyšehradský hřbitov.

Narodil se na Novém Městě pražském, v Benátské ulici číslo 3. Rodina se však krátce poté přestěhovala do Předlic (Ústí nad Labem) a následně do Poděbrad – kvůli léčbě jeho otce Jindřicha. Ten zemřel 17. července 1911 ve věku 39 let na srdeční nemoc, když byly Jaroslavovi 4 roky. Od té doby žil Jaroslav Foglar pouze s matkou a starším bratrem Zdeňkem. V roce 1914 se ovdovělá paní Foglarová s oběma syny přestěhovala zpět do Prahy, na Vinohrady do Korunní třídy. Na jaře roku 1920 Jaroslav na výzvu svého kamaráda poprvé navštívil skautský oddíl, protože se mylně domnívali, že s ním mohou zdarma cestovat do Anglie. Zjistili, že cesta zdarma není, přesto dostali pozvání do oddílu. Navštívili tedy ještě několik schůzek a výprav za město. Při jedné z dalších akcí, kdy v ulicích Prahy prodávali losy Skautské loterie, se nachladil, a matka mu proto další skautování zakázala. V roce 1923 byl společně se svým bratrem Zdeňkem přijat do 48. klubu oldskautů Jestřábi, podle kterého později dostal i svoji přezdívku Jestřáb. Jaroslav tehdy sice nesplňoval věk pro oldskauty, byl však přijat do jisté míry z nouze, aby měl klub dostatečný počet členů pro schválení v rámci skautské organizace. Trampské toulání s oldskauty jej však nezaujalo. Jako téměř dospělý nakonec přijal v roce 1924 nabídku vstoupit do 34. pražského oddílu Ohnivci. Hrob Jaroslava Foglara na Vinohradském hřbitově v Praze Počátky dospělosti V roce 1924 skončil studium obchodní školy a krátce pracoval v informační kanceláři firmy Wys Muller & Co. Poté na třináct let přešel k firmě Oskar Stein, velkoobchod papírem, u níž pracoval jako fakturant. O prázdninách roku 1925 vedl skautský tábor, při němž poprvé zavítal do Sluneční zátoky na řece Sázavě. Po návratu z tábora se z rozhodnutí rady Junáka 34. pražský oddíl sloučil s legendárním druhým pražským oddílem, tzv. Dvojkou, a Jestřáb přešel do jeho vedení jako rádce, aby se po dvou letech stal vůdcem oddílu. V této funkci vydržel plných šedesát let. V roce 1987 po 60 letech nepřetržitého vedení předal oddíl svému nástupci, čímž se zařadil mezi nejstarší oddílové vedoucí na světě.

Dvě desítky let tradovanou legendu, že jako třináctiletý v novinách publikoval báseň Měsíční noci, dnes již badatelé odmítají. Rukopis ani dobový výtisk novin totiž doposud nikdo nedoložil, takže se patrně jedná o několik desetiletí starý bibliografický omyl. V roce 2010 bylo osvětleno i pozadí popěvku Biograf, jehož rukopis některé badatele mátl. Jak ukázala odborná rešerše agentury abcRedakce.cz, říkačka Biograf se později objevovala například i v repertoáru Osvobozeného divadla. Foglarovou první skutečně doloženou publikací je tedy povídka Vítězství z roku 1923, která vyšla v prosinci téhož roku v časopise Skaut-Junák č. 3, roč. X . Od začátku svého působení mezi skauty pociťoval zároveň touhu napsat nějakou jasnou a čtivou knihu, která by skauting propagovala. Podařilo se mu ji však napsat až na počátku třicátých let. Mezitím získával vůdcovské i textařské zkušenosti. V roce 1934 se zúčastnil s knihou Modrý život Jiřího Dražana soutěže o nejlepší knihu pro mládež, vyhlášenou nakladatelstvím Melantrich. Spolu s dalšími dvěma autory získal první místo. Součástí vítězství bylo i vydání knihy. Pod novým názvem Přístav volá tak vyšlo jeho první dílo. V té době stále působil jako úředník. V roce 1935 přesvědčil nakladatelství Melantrich o koncepci nového časopisu pro mládež, a tak v červnu téhož roku vyšlo nulté číslo časopisu Malý hlasatel s odpovědným redaktorem Břetislavem Mencákem. Název byl brzy změněn na Mladý hlasatel. Foglar s časopisem začal spolupracovat jako externí redaktor. Období jeho redaktorského působení v Melantrichu přišlo v roce 1938, kdy zde začal působit jako pracovník propagačního oddělení. Dne 8. května 1937 vyšla v Mladém hlasateli na jeho popud výzva k zakládání čtenářských klubů Mladého hlasatele a v létě téhož roku vyšlo první vydání knihy Hoši od Bobří řeky s ilustracemi Zdeňka Buriana. Od listopadu 1938 se ve vedení redakce objevil společně s Karlem Burešem a od 17. prosince začal vycházet na pokračování dnes již legendární seriál – Rychlé šípy, kreslený Janem Fischerem. Potíže v období komunistických vlád Protože byl díky značným honorářům za knihy a redakční nápady velice dobře finančně zaopatřen, chtěl po roce 1948 zůstat na volné noze. Na nátlak komunistické kontrarozvědky byl však nucen na několik let přijmout místo vychovatele učňovské a středoškolské mládeže. Díky tomuto přizpůsobení, a také díky vytěžování ze strany Státní bezpečnosti (StB), mohl dál vést svůj oddíl, byť pod hlavičkou turistického oddílu (skauting byl opět rozpuštěn). Prvnímu výslechu ze strany Státní bezpečnosti byl Foglar podroben v létě roku 1954. Na podzim 1955 s StB podepsal tzv. vázací akt spolupráce a byl veden pod krycím jménem „Šípek“. V rámci tohoto uvázání byl přinucen podat několik písemných hlášení, jimiž se snažil nikomu neublížit. Po několika měsících, v březnu 1956, napsal řídícímu důstojníkovi dopis, v němž zoufale psal, že na tuto spolupráci časově ani nervově nestačí, načež StB překvapivě jeho spis uzavřela a odložila. Dne 7. srpna 1952 vyšel v Mladé frontě článek budoucího spisovatele Ivana Klímy, nazvaný „Odhalujeme tajemství Chaty děsu“, ve kterém autor kritizuje z třídního hlediska knihy Jaroslava Foglara a ještě dalších třech spisovatelek. Foglarův bývalý kolega z redakce Vpředu, dr. Karel Bureš, považuje tento článek za Foglarovo „poslání na index“. Vyjma jedné krátké epizody z roku 1957 nebyl Foglar v letech 1948–1962 publikačně nijak činný. Až začátkem šedesátých let začal spolupracovat s pionýrským časopisem ABC mladých techniků a přírodovědců, jehož redakci vedl Vlastislav Toman. V letech 1963–1966 pro tento časopis vytvářel komiks Kulišáci kreslený Jiřím Kráslem a redigoval rubriku Kompas. K dalšímu vývoji došlo poté, kdy se spisovatelovým souhlasem rozvířil v roce 1964 veřejnou diskusi nad foglarovkami Petr Sadecký. Znovu začal publikovat a stal se spisovatelem na volné noze. Po delší odmlce se v roce 1965 na trhu objevil román Tajemná Řásnovka, který začal psát už za Protektorátu. V Ostravském kulturním zpravodaji začaly znovu od začátku vycházet Rychlé šípy i s novými příběhy, kreslenými Marko Čermákem. V průběhu roku 1968 mohl Foglar opětovně vést svůj oddíl. Postupně začal psát i další knihy včetně dalšího (v pořadí již třetího) dílu o Rychlých šípech ve Stínadlech. Okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy a nastolení socialistické normalizace však znamenaly nové umlčení jeho veřejné činnosti i skautské činnosti Pražské Dvojky. V sedmdesátých letech se proto věnoval převážně práci s oddílem (opětovně přejmenovaným na turistický oddíl „Hoši od bobří řeky“), publikoval příležitostně a pouze časopisecky. V roce 1975 byl kontrarozvědkou dokonce krátce evidován pod krycím jménem „Jestřáb“ jako potenciální nepřítel socialistického státu.[4] Situace se začala pozvolna měnit až koncem osmdesátých let. Výraznou byla jeho spolupráce s výtvarníkem Kájou Saudkem na komiksových seriálech pro Českou speleologickou společnost pod názvy Modrá rokle, Ztracený kamarád a Jeskyně Saturn.

Po revoluci roku 1989 měl Jaroslav Foglar plně otevřenu cestu ke čtenářské veřejnosti. S nakladatelstvím Olympia, s nímž měl dobrou zkušenost už z let 1968/1969 (tehdy mu v Olympii vyšly 4 knihy), uzavřel exkluzivní smlouvu na vydávání Sebraných spisů Jaroslava Foglara. Postupně tak vyšlo mezi roky 1990 a 2000 všech 26 jeho knih (s edičními poznámkami Václava Noska-Windyho a posledních pět svazků, výpisy z kronik, ve spolupráci s editorem Milošem Zapletalem). Všechny svazky edice byly se souhlasem Jaroslava Foglara podrobeny citlivé redakční a jazykové úpravě, aby byly blíže současnému mladému čtenáři (podíleli se na nich zejména šéfredaktor a iniciátor edice Vladimír Dobrovodský a redaktorka dr. Jaroslava Poberová). V roce 1997 vyšlo k Foglarovým devadesátinám jubilejní, patnácté vydání Hochů od Bobří řeky s pamětním listem. A na sklonku Foglarova života splnilo Nakladatelství Olympia jeho největší přání a vydalo v samostatné knize všechny kreslené seriálové příběhy Rychlé šípy a poté rovněž v jedné knize kreslené seriály Svorní gambusíni a jiné příběhy. Bezprostřední porevoluční atmosféra představovala mimořádné oživení zájmu o Foglarovo dílo, doložené vysokými náklady jeho knih. Byl v tom i jistý projev občanské satisfakce za všechna minulá příkoří. Ne všechno však bylo v pořádku. Dne 18. listopadu 1992 byl přepaden dvěma učni, kteří ho chtěli okrást o peníze. Dovolal se však pomoci sousedů.[18] Sdružení přátel Jaroslava Foglara na to tehdy zareagovalo seminářem Hledáme lék na dětskou kriminalitu, v jehož rámci byly v následujících letech konány přednáškové cykly, natáčeny filmy a vydávány sborníky přednášek. Sama skutečnost, že dva mladí chlapci jdou násilně přepadnout starého spisovatele, který výchově mládeže věnoval celý život, působila jako šok. Další šok přišel v roce 1995. Od jara byl dlouhodobě hospitalizován, přesto podle možností dál vyjížděl na besedy se čtenáři. K jeho devadesátinám a taktéž k nedožitým devadesátinám ilustrátora Rychlých šípů Jana Fischera uspořádalo Muzeum hlavního města Prahy rozsáhlou výstavu s názvem Po stopách Rychlých šípů. Neznámí zloději však na této výstavě ukradli jeho první deník a jednoho z kovových ježků v kleci. Samotný závěr jeho života byl spojen s horečnými aktivitami některých jeho příznivců. Zároveň byl poznamenán mediálně stále více sledovaným hašteřením různých skupin jeho příznivců, které měly diametrálně odlišný názor na využití jeho odkazu a především jeho finanční pozůstalosti. zdroj: Wikipedie

Během několika let získal Vosa, jak zněla jeho tehdejší přezdívka, množství odborek, které již jako rover zakončil zkouškou nejvyšší – lvím skautem. Touha po vodě ho přivedla k vodním skautům a rodinné důvody do slovinské Lublani, kde založil družinu říčních skautů, tzv. porečanů. Posléze byl jmenován kapitánem oddílu i oblasti a začal se aktivně účastnit roverského programu. Po návratu do Československa začala jeho éra „převozníka“. Byl vysílán na různá místa s úkolem skautské služby. Tak převedl suchozemskou Pětku mezi vodáky, ministranty Legio Angelica mezi skauty, starší junáky 4. oddílu mezi rovery kmene „G“. Zároveň se stal vodáckým i lesoškoláckým instruktorem a především začal intenzivně psát, kreslit a sbírat vše, co se týkalo tábornických dovedností.

Jeho první příručka Táboření byla právě na toto téma psaná pro časopis Legio Angelica. A následovaly: Vodáci ahoj!, Rok malých dobrodružství, Patenty přírody, Skautský rok a Rowerské dopisy. Ty dvě posledně jmenované už po válce, kdy Grizzly vedl 40. oddíl vodních skautů, pracoval s rovery i přednášel na lesních školách. Jeho profesní dráha ho zavedla od chemického laboranta k botanice a ochraně přírody. Stal se konzervátorem státní ochrany přírody a další léta spojil s Českým krasem. Vedl zde zálesácké školy a obdobu roverského kmene se skupinou Mikráků. A krom toho stále psal a kreslil. Ke knihám s tábornickou tématikou si přibral ochranu přírody a tak vyšly například Toulky přírodou či Chráníme přírodu.

Revoluce ho zastihla v jižních Čechách, které se staly jeho posledním bydlištěm. Připravil nová, přepracovaná vydání svých starších příruček a napsal několik nových ať roverských či přírodovědných. Ale především jezdil po Čechách i Slovensku - přednášel, povídal a získával si nová přátelství napříč generacemi. Jak nejlépe vystihl V. Cvrček – Vezír: „S tělem šlachovitého voraře, duchem zapáleného ochránce přírody a srdcem dychtivého rovera se nemohl ani ve vysokém věku stát skautským penzistou.“ Mirko Vosátka byl nositelem mnoha nejvyšších skautských vyznamenání a svých 75 let na skautské stezce shrnul v objemných pamětech s názvem Jak jsem skautoval. Spisovatel František Nepil byl synem správce junácké rezervace v Nižboře, kam Grizzly často zajížděl a takto na něj vzpomíná: „Byli jsme zvyklí na jeho krásné a dokonalé skautské nářadí – přesně a účelně zabalenou tornu, kde každá věc měla své místo. Na „kochmašinu“ a americkou pánev v pevných, ručně šitých obalech, ostrou sekyrku s vlastnoručně vyrobeným topůrkem kroutícím se jako ještěrka i dýku „kanadu“ v indiánské pochvě. Mirko Vosátka byl pro mě vzorem zálesáka. … A když konečně přijel, přesně takový jak jsme si jej pamatovali, bylo mě dobře. Když shodil do trávy tu svou úžasnou tornu a řekl: „člověče u nohou ti leze tesařík jako hrom, koukej“, bylo mě úplně báječně.“ zdroj:Wikipedie

Kromě dobrodružných knih pro mládež napsal také množství skautských příruček. Byl dlouholetým šéfredaktorem časopisu Skaut-Junák. Publikoval též pod pseudonymy Neander, Jan Hvězda a Braťka. Byl také šéfredaktorem časopisu Junák. Po komunistickém převratu v roce 1948 byl postižen zákazem publikační činnosti, takže některé jeho knihy mohly vyjít až po roce 1989.[6] Po roce 1948 pracoval se svým oddílem v Českém Yacht klubu v rámci TJ Slavoj Vyšehrad. Po výsleších StB byl nucen se odstěhovat do Ústí nad Labem. I zde založil pobočku Pětky.

Junácká příručka (1917) Skautské divadlo (1937), pokyny a texty k uspořádání skautských večerů, divadel, táborových ohňů atd. Radosti a taje skautingu (1937) Skauting na vodě (1938) Junácká družina (1968) Beletrie Črty a nálady (1914) Skautská srdce (1921), dobrodružný román pro mládež, dva měsíce života v lesním skautském táboře v Křivoklátských lesích; roku 1942 byl román přepracován (především bylo z knihy odstraněno, že šlo o skautský tábor, protože skauting byl nacisty zakázán) a od té doby vydáván pod názvem Statečná srdce. Zelené jezero (1939), dobrodružný román pro mládež. Vláďa Nebojsa (1942), příběh ze života odvážného hocha. Bílá Ruka (1944), dobrodružný román pro mládež. Závod o Měsíc (1947), vědeckofantastický příběh o soupeření Rusů a Američanů o Měsíc vydaný v časopise Junák pod pseudonymem Jan Hvězda. Mořská hvězda (1948), vyprávění o plavbě chlapecké posádky po Jaderském moři, který se uskutečnil roku 1935. Část nákladu byla komunisty dána do stoupy. Hoši na řece (1993), vydáno z rukopisů knih Hoši na řece a Smích na řece, příběhy vodních skautů o prázdninách z let 1946–1947. Tábor nad vodopády (1994), vydáno z rukopisu, spoluautor Otto Janka. Ve stopách Odysseových (1996), z rukopisu vydané pokračování knihy Mořská hvězda. Kniha měla vyjít již v roce 1948, ale sazba byla rozmetána. Filmografie Jaroslav Novák byl spoluautorem námětu skautského filmu z roku 1948 Na dobré stopě režiséra Josefa Macha.

Pamětní deska byla Jaroslavu Novákovi odhalena na vinohradské vodárenské věži.[8] V Muzeu Kampa uspořádala Pětka – 5. přístav vodních skautů a skautek Praha – v roce 2013 výstavu Sto let na dobré stopě, věnované Jaroslavu Novákovi a jeho skautské činnosti. PS: Patřil k částečně k Foglarovým odpůrcům zdroj:Wikipedie